Zahlcené myšlení?

Tam, kde se myšlení vyčerpává, je třeba podpory od imaginace

Četli jste knihu Zvířata čtyř oken; Integrace myšlení, smyslového vnímání, cítění a imaginace od Stephena Gallegose? Jestli vás zajímá, jak tyhle naše čtyři části spolupracují (respektive, jak by měly spolupracovat), pak je tenhle článek přesně pro vás.

Jak fungovalo moje myšlení?

Moje mysl byla velmi dobře vytrénovaná na výkon. Naučila se systém odměňování a trestů v  kontaktu s vnitřním kritikem, snažila se ho svou prací uspokojit a tedy utišit jeho stále rostoucí požadavky. Vyčerpávající… Je známo, že mysl sama o sobě těžko přijde s novým typem řešení, protože vychází jenom z toho, co sama o sobě už zná. Jak se ale orientovat v tak úzkém poli možností, kterými myšlení disponuje?

Co mě naučila sama zvířata o našem myšlení?

Mysl je část, která není určená k tomu, aby o všem rozhodovala a už vůbec ne o samotě. Pokud to od ní z jakéhokoliv důvodu očekáváme nebo vyžadujeme, jsme sami sobě zdrojem sebedestrukce a vyčerpání. 

Kdo s tím tedy může pomoci?

Výkonných jednotek máme hned několik, C. G. Jung je popsal jako čtyři základní vrozené funkce.
A to: myšlení, cítění, vnímání a intuice. S. Gallegos považuje pole intuice shodné s polem imaginace.
Za pomoci těchto čtyř funkcí, se naše vědomí orientuje v tom, co prožívá.

Vnímání nám říká, že něco existuje (kde jsem).
Myšlení popisuje, co to je.
Cítění sděluje, zda je to příjemné či nepříjemné.
Intuice ukazuje, odkud to přichází a kam to míří (zdroj a směr).

Líbí se mi obraz, o kterém mluví moje lektorka a průvodkyně hlubinnou imaginací Raffaella Mayana Romieri. Ten ukazuje vztah mezi čtyřmi okny (tedy způsoby poznávání) jako následující situaci:

V autě jedou všechny funkce společně. Důležitá je jejich role:
Imaginace auto řídí, zatímco mysl sedí vedle ní a doplňuje informace jako navigátor,
na zadním sedadle pak sedí emoce a fyzické smysly,
i ty občas přidají svůj hlas, jako doporučení směru jízdy.
Tento jednoduchý obraz poskytuje myšlení prostor pro odpočinek,
zároveň však nezpochybňuje jeho užitečnost, úsudek a funkci navigátora. 

Nejsme v tom sami

Současná doba směrovaná na výkon intelektu, rychlost a to, čemu říkáme úspěch, vytváří mylnou představu toho, že ostatní tři způsoby poznávání, tedy imaginace, emoce a fyzické smysly jsou tak trochu mimo. Zdržují, odvádějí pozornost a zpomalují. Moje pochopení díky práci s průvodci spíš vidí tento princip jako opačný. Možná právě to, jakým způsobem přetěžujeme naši mysl požadavky, které ji nenáleží, usilujeme v nekončícím konání v přesvědčení, že je to ten jediný smysluplný tok naší energie vstříc světu, dává vzniknout celospolečenskému a nadále vzrůstajícímu tlaku na sebe sama i své okolí. Společný stroj našeho kolektivního myšlení je pak řízen armádou vyčerpaných, těch, co touží, aby je u volantu vystřídal někdo jiný. 

Zastaví nás až krize

A tak se čas od času přistihneme v místě vyčerpání a únavy,
kdy tělo vysílá jasné signály, naše smysly jsou přehlcené množstvím podnětů,
cítíme úzkost a myšlení se vypíná stavem „nevím“.

To je samo o sobě velikou příležitostí, protože právě tady se může na velící můstek dostat imaginace.
V místě „nevím“ totiž umožníme, aby nám řešení bylo ukázáno od imaginace (tedy jsme v roli pozorovatele).

Pustit kontrolu a nechat si pomoct?

Do vnitřního prostoru pak můžeme vznést otázky: Co se děje a co potřebují mé části k  tomu, aby v mém systém zavládla harmonie? Necháváme si možná poprvé ukázat odpovědi, které pramení ze zdroje velmi odlišného od toho, ke kterému dospívá naše trénovaná mysl. 

Karolína Šrámková
Tady bude textový medailonek i s případnými odkazy