Mít vztek k dispozici

Trávu seču srpem (o vzteku, těle a práci s emocemi)

Je rok 2026 a já skutečně seču svoji zahradu srpem.
A navíc tempem, kterým to stihnu tak dvakrát ročně — ale postupně.

Má to pro mě hned několik výhod.

Během pracovního dne si udělám na hodinu pauzu a jdu prosékat. Neseču celou plochu, ale jen kousek — cca 2 × 5 metrů. Kousek, který má v tu chvíli smysl.

Co mi to dává

Srp nedělá hluk.
Funguje to jako skvělá psychohygiena.

Po sedící práci u počítače se prokrví celé tělo.
Je to jasný mentální předěl.

Můžu si vybrat, kterou trávu chci posekat a které byliny chci zachovat.

Aktuálně jsem vynechala bílou hluchavku, kterou hned sbírám a suším.
Taky jahůdky, které za pár týdnů budou k jídlu.
Vlaštovičník a jitrocel nechávám na později — čerstvé, k dispozici.

Nasekanou trávu nosím ke keříkům, kde z ní dělám hnízda, která drží vlhkost.
Teď, v období extrémního sucha, to zahrada opravdu ocení.

Co na první pohled vidět není

Je v tom pro mě ještě něco dalšího.

Poslední týdny hodně pracuji s frustrací.
S pouštěním představ.
S tím, co v těle a v našem nervovém systému brání uvolnění ve chvílích, kdy život nejde podle našeho vymyšleného plánu.

Frustrace většinou potřebuje uvolnit přes vztek.
Přes jeho průchod.

Dobře se vykřičet v prostoru, kde to jde,
nebo plnou vervou sekat trávu —
to jsou překvapivě funkční ventily.

Vztek i frustrace jsou často spojené se zuby a čelistí.

Zuby jsou náš nástroj.
Naše zbraň.
Orgán k projevení hranic.

Co potřebujeme překousat?
K čemu zuby skutečně použít?
Od čeho se osvobodit?
Kterým směrem?
Vůči čemu se vymezit?

Kde jsem se to (ne)naučila?

Vyrostla jsem v prostředí, kde byl vztek toxickou zbraní.
Ohromnou silou používanou k manipulaci a útlaku.

Nic zdravého jsem si odtamtud nepřinesla.
Spíš vnitřní zákaz — neprojevovat se tímhle způsobem vůbec.

Roky běžely.
V terapiích jsem si našla pochopení.

Ale co zažívám až teď, po mnoha letech — i díky imaginacím, které mi na to posvítily —
je možná poprvé vědomé používání vzteku jako paliva.
Síly, kterou mám k dispozici.

Používat ho jinak

Poprvé zažívám, jaké to je se zdravě na*rat.
Poslat někam lidi s jejich představou a nevyžádanou radou.

Jet na vlně té síly, kterou mi to dává.
Nebo ji znovu napřímit k výkonu, když zjistím, že se něco nepovedlo.

Úřad mi zamítl žádost o dávku.
Několikatýdenní pohovor na pracovní místo nevyšel.
A finanční situace se zatím nijak zásadně nemění.

Takže seču trávu srpem.

Vybírám, které byliny — a které nápady — mi ještě poslouží.
Kterým směrem namířím svou kreativní pozornost teď.

Seču pomalu, abych něco nepřehlédla.
Abych se nesekla.

Stejně jako si vědomě volím, kam pošlu svůj vztek.
Kde mě podrží.
A kde se o něj můžu opřít.

Smysl, který z toho roste

Baví mě to.
Překvapivě i v kulisách, které zrovna nejsou růžové.

Smysl to pro mě má obrovský.

Vnímám, kolik mi tohle dává —
a kolik to dává klientům v jejich životě,
ve chvíli, kdy začnou mít konečně k dispozici něco,
co si celý život zakazovali.

Co tedy s tím?

Pokud cítíte, že i ve vašem životě je vztek nebo frustrace,
které nemají kam jít,
je možné s tím pracovat i bezpečněji a vědoměji.

V individuálních setkáních vytvářím prostor,
kde se tyhle energie můžou postupně objevit, projevit
a začít sloužit místo toho, aby byly potlačené.